Skladatel
Vincenzo Bellini: z Katánie do Paříže
Belliniho krátký život v devíti zastaveních: hudební rodina v Katánii, stipendium do Neapole, milánské opery, přivítání doma a předčasná smrt poblíž Paříže.
Rezervujte místa na koncert ↗Hudební rodina v Katánii
Vincenzo Bellini se narodil v Katánii v listopadu 1801 jako nejstarší ze sedmi dětí. Jeho dědeček i otec byli varhaníci a učitelé, hudba tedy byla rodinným řemeslem: dědeček působil jako varhaník a učitel v Katánii již od roku 1767. Po roce 1816 žil Bellini u svého dědečka, který mu dal první lekce, a začal skládat už v útlém věku. Některé příběhy o jeho dětském génius jsou pravděpodobně legendou, ale domácnost a lekce jsou dobře zdokumentovány.
Stipendium z jeho rodného města
Rodina si nemohla dovolit poslat ho do Neapole, a tak zasáhlo město. V květnu 1819 katánští městští otcové jednomyslně schválili čtyřletý důchod na jeho studia na Real Collegio di Musica v Neapoli poté, co ho nový přednosta provincie a jeho manželka povzbudili, aby se přihlásil. V červenci téhož roku opustil domov s úvodními dopisy pro vlivné osobnosti a dalších osm let měl žít v Neapoli.
Neapol a první opery
Na konzervatoři studoval neapolské mistry a orchestrální díla Haydna a Mozarta a setkal se s Francescem Florimem, který se stal jeho celoživotním přítelem a prvním životopiscem. Jeho první opera Adelson e Salvini byla napsána pro konzervatoř a provedena výhradně mužským studentským obsazením, a byla tak populární, že se hrála každou neděli po celý rok. Jeho další opera Bianca e Gernando se 30. května 1826 dostala do Teatro di San Carlo a měla úspěch.
Milán a Il pirata
Bellini pak odešel do Milána psát pro La Scalu. Il pirata, poprvé uvedená 27. října 1827, znamenala jeho průlom: v milánské sezóně naplnila hlediště patnáctkrát a po produkcích ve Vídni a Neapoli v roce 1828 se jeho jméno začalo šířit. Byla to také první z jeho spoluprací s libretistou Felice Romanim, který se stal jeho hlavním tvůrčím partnerem.
1831: dvě mistrovská díla
La sonnambula měla premiéru v Teatro Carcano v Miláně 6. března 1831 s Giudittou Pastou jako Aminou a Giovannim Battistou Rubinim jako Elvinem. Následovala Norma v La Scale 26. prosince 1831. Její první večer byl chladný a Bellini psal o fiasku, ale druhý večer proběhl lépe a opera se brzy stala úspěchem. Obě opery se stále uvádějí na významných scénách a obě poskytují belliniovskému programu jeho nejznámější árie.
Uvítání doma
V březnu 1832 se Bellini vrátil do Katánie, kde mu úřady a občané uspořádali slavnostní přivítání, a koncert následujícího večera zahrnoval ukázky z La sonnambuly a Il piraty. Teatro Comunale, kde se konal, bylo mezitím nahrazeno Teatro Massimo Bellini, které bylo otevřeno v roce 1890 a nese jeho jméno. Zůstal asi měsíc, než pokračoval do Palerma.
Paříž a I puritani
Bellini později cestoval do zahraničí a po návštěvě Londýna napsal I puritani. Premiéru měla v Théâtre-Italien v Paříži v roce 1835 a slavila velký úspěch. Francouzský král jej jmenoval rytířem Čestné legie a neapolský král mu udělil řádový kříž. Završilo to mezinárodní kariéru, která trvala necelých deset let.
Puteaux a cesta domů
Bellini zemřel v Puteaux nedaleko Paříže 23. září 1835 ve věku 33 let. Byl pohřben na Père Lachaise a snahy přenést jej domů trvaly desítky let. V roce 1876 byly jeho ostatky přemístěny do katedrály v Catanii a znovu pohřbeny, a Museo Belliniano v jeho rodném městě dnes uchovává jeho rukopisy. Jeho velkolepá hrobka v Paříži, dnes prázdná, stále stojí vedle Rossiniho.
Co po sobě zanechal
Verdi chválil Belliniho rozsáhlé melodie jako nevídané, Wagner obdivoval, jak spojoval hudbu a text, a Liszt s Chopinem byli také fanoušky. Mnohé z jeho oper, včetně Il pirata, La sonnambula, Norma a I puritani, se stále hrají ve významných operních domech. Jeho portrét se kdysi objevil na italské bankovce v hodnotě 5 000 lir. Proto koncert jeho hudby zde působí jako místní tradice.
Zdroje